Charakteristika

se narozdíl od popisu nezabývá vzhledem a umístěním, ale vlastnostmi achováním objektu, jak bylo řečeno již dříve (sed repetitio mater studiorum est). Jedná se o složitější útvar, pro jehož sepsání je nutno zkoumat danou skutečnost (nejčastěji osobu) víc do hloubky a v souvislostech (tedy v situacích), nikoliv jen vizuálně na první pohled bez kontextu, jako tomu může být u vnějšího popisu.

A jelikož je dnes takový mitotický den a všechno se rádo dělí, rozdělíme si i charakteristiku na přímou a nepřímou. Zatímco přímá charakteristikaje prakticky výčet vlastností daného objektu, kdy explicitně (tedy otevřeně a přímo) pojmenováváme jednotlivé rysy, je charakteristika nepřímádaleko komplikovanější a také hodnotnější - jednotlivé vlastnosti se vyjadřují buď jednoduchou metaforou (popř. opisem), nebo se ukazují na konkrétních situacích (kde se uplatňuje mj. i vyprávěcí slohový postup). Ideální charakteristika v sobě mísí tyto dva druhy v určitém poměru, který se samozřejmě odvíjí od autora, adresáta, objektu i situace, jak bylo již dříve řečeno.

Můžeme sice o někom přímo říct, že je pravdomluvný a čestný, ale také můžeme zkusit užít opisu a podotknout, že by se za žádných okolností neuchýlil ke sprosté lži a že bychom za něj dali ruku do ohně. Můžeme také uvést krátkou (!) historku, na níž tyto dvě vlastnosti ukážeme. Je však třeba najít jistou mez, kdy se z nepřímé charakteristiky stává vyprávění s občasným popisem vlastností - a tuto mez nepřekročit.

 

Tvorba webu zdarma s Webnode Webnode