Cílem vypravování je vystihnout a popsat událost (zážitek) jako sled jednotlivých dějů a dějových složek. Slohový postup vyprávěci je velmi častý v běžné komunikaci (srov. funkční styl prostě sdělovací), jsou na něm ale založeny i některé žánry literatury umělecké (srov. funkční styl umělecký). V literatuře odborné (srov. funkční styl odborný) se s nimi setkáme především v dílech z oblasti věd historických.

Vypravování vzniká jako popis nějaké situace. Konkrétní podobu vypravování ovlivňují dva zásadní faktory - jeho autor, tedy ten, kdo vypravuje, a dále jeho adresát, tedy osoba, které je příběh prezentován. Určitě budete souhlasit, řeknu-li, že vyprávění příhod mezi přáteli ve skupině středoškolské mládeže se liší od vyprávění pohádek na dobrou noc, kterého se rodiče dopouští na svých předškolních ratolestech, a "historka z mládí", kterou vypráví dědeček v houpacím křesle svému dospělému vnukovi, bude mít ještě jinou podobu. Do jisté míry ovlivňuje podobu vypravování také jeho obsah, tedy tím, čeho se týká.

Ačkoliv je doba Aristotelovy klasické výstavby dramatu již dávno za námi, tuto základní myšlenku při tvorbě jednoduchého vypravování stále dodržujeme. Vypravování začíná uvedením do situace (expozice), po němž přichází úvodní zápletka (kolize), která postupně graduje až ke svému vyvrcholení (krize). V tuto chvíli autor své posluchače často rád napíná jednotlivými zvraty, komplikacemi a obraty, které zvyšují napětí (peripetie), než příběh dospěje až k rozuzlení (katastrofa).

Z výše uvedené charakteristiky jasně vyplývá, že vypravování je subjektivizované, autor jej tedy přizpůsobuje svým zkušenostem, svému charakteru a svým zvykům, jakož i prostředí, v němž se právě nachází (vypravování je tedy aktualizované). Jistě se vám již stalo, že jste od stejného člověka (autor) slyšeli jednu a tutéž historku (vypravování) v několika různých podáních podle konkrétní situace.

Na tomto místě je namístě podotknout rozdíl mezi vypravováním mluveným a psaným. Jedná se nejen o problém základní - zatímco vypravování mluvené je často bezprostřední (uvádíme děje tak, jak se nám vybavují, nezabýváme se jejich uspořádáváním nebo bohatým jazykovým ztvárněním, často se opakujeme, vracíme, doplňujeme, odbočujeme a uvádíme informace nadbytečné), vypravování písemné by mělo být uspořádané, promyšlené a soustředěné. Jazyková kultura psaného projevu by měla být celkově vyšší než styl bezprostředního projevu mluveného. Opakující se výrazy a formulace se především v psaném textu považují za stylistické nedostatky, stejně jako neuspořádanost a chaos v organizaci témat a dějů.

V průběhu jednotlivého vyprávění se autor často obrací ke svému adresátovi, kterým je v případě mluveného vypravování posluchač, v případě příběhu psaného pak čtenář. Oslovení a "vtažení" adresáta do děje je poměrně obvyklou vypravěčskou metodou (nebudete mi věřit, určitě si umíte představit, jistě to znáte také apod.). Zatímco v projevu mluveném můžeme často reagovat na adresátovu odezvu, ve vypravování psaném je kontakt zcela fiktivní a jsme proto odkázání na svou fantazii, která nám řekne, jak by asi měl který adresát reagovat. Tím vzniká ve vypravování určitý obraz autora a do jisté míry i obraz čtenáře.

Jak bylo již dříve uvedeno, ve vypravování často odbočujeme od hlavní dějové linie a dostáváme se do tzv. odboček neboli dějových linií vedlejších. Tyto odbočky mohou mít ve vypravování funkci praktickou (vysvětlení, doplnění informací), ale také funkci estetickou (vytvoření napětí); mohou se dokonce chovat jako samostatné dějové linie (zejm. v rozsáhlejších epických textech, kde se odvíjí více paralelních událostí).

Tématem vypravování může být jak skutečná situace, tak fikce. Zatímco běžná vypravování se zakládají především na situacích skutečných (byť sem tam okořeněných nějakou tou obezličkou nebo příkrasou), vypravování umělecká jsou z velké části fikce, tedy výsledky autorovy konstrukce, kde záleží jen na jeho fantazii, tvořivosti a úvaze. Vypravování potom mohou nabývat různých forem - od deníků, kronik, pamětí a autobiografií, kde se opíráme o fakta, až k pohádkám, bájím a bajkám, kde dominuje autorova fikce.

Při vyprávění se často užívá slohového postupu vyprávěcího, přesněji řečeno - tento postup v textu dominuje. Málokteré kvalitní vypravování se však obejde bez popisu (i v té hospodě u piva, když vykládáte kamarádům, jakou jste poznali úžasnou kočku, neodpustíte si její stručný popis...), případně charakteristiky, k nimž uživáme samozřejmě příslušné postupy popisný a charakterizační. Složitější vypravování sahají nejednou i k postupu úvahovému, zejména tehdy, obsahují-li fiktivní monolog postavy.

Velký podíl na výstavbě vypravování má řeč. Rozeznáváme opět, jak už tomu bývá, dva základní druhy řeči - tedy řeč vypravěče, která může být označovaná jako řeč nepřímá, a řeč postav, tedy řeč přímou (neřešme nyní, že řeč postav může být i polopřímá apod.). Přímá řeč postav je zpravidla uvozena uvozovací větou, kterou tvoří sloveso označující mluvení nebo myšlení (tedy říct, povídat, hovořit, pronést, (po)myslet (si) apod.). Vedle nich můžeme samozřejmě užít i slovesa, která blíže popisují způsob, kterým byla řeč pronesena (bručet, křiknout, (vy)koktat apod.), případně užít i sloves popisujících děje nebo činnosti s danou řečí paralelní (kývnout, prsknout, otočit se na apod.).

Řeč přímá je vlastní řeč postavy, je v textu oddělena dvojtečkou a uzovovkami (Petr řekl: "To přeci nemůže být pravda, tomu nevěřím!"). Řeč přímá nevlastní je ve skutečnosti shodná s řečí přímou, není však vyznačena graficky (To přeci nemůže být pravda, pomyslel si Petr, tomu nevěřím!). Řeč polopřímá je pak přestupní stanicí k řeči nepřímé, graficky se neodlišuje od zbytku textu a vlastní mluva postavy je přenesena na osobu autora (Petr nevěřil tomu, co slyšel. To přeci nemohla být pravda, to nehodlal přijmout.). Řeč nepřímá je pak převedením řeči přímé s uvozovací větou do polohy řeči autora, kdy autor zcela nepokrytě informuje o činnosti a výrocích postavy (Petr řekl, že to nemůže být pravda. Řekl, že tomu nevěří.). Je časté užívat v této situaci spojky že nebo spojovacích výrazů jí podobných.

Na závěr snad jen pár poznámek k jazyku a syntaxi vypravování. Ve vypravování užíváme nejčastěji souvětí s vedlejšími větami časovými (něco se stalo, když/jakmile se něco stalo), užíváme-li popisu, sáhneme i po vedlejších větách přívlastkových. Často vyprávíme příběh v minulém čase (hovoříme přeci o něčem, co se stalo), pro vytvoření napětí je však možné, přípustné a dokonce doporučené používat takzvaného historického prézentu, takzvaného zpřítomnění děje (Petr ztěžka oddechl a posadil se na židli. Vtom vidí, jak se otevírají dveře budovy přes ulici a jak z nich vychází...). O slovní zásobě ve slohových dílech více v textu o vrstvách jazyka.